- Výnos: Investiční certifikát
- Minimální výše investice: 1 Kč
Historie nejkrásnější československé bankovky se začala psát v roce 1953 po nevalně proslulé měnové reformě, kdy se do oběhu dostaly státovky vyrobené podle ruského vzoru, které svým provedením a ochrannými prvky proti padělání absolutně neodpovídaly tehdejším standardům. V roce 1955 se tedy Ministerstvo financí rozhodlo pro novou emisi a vyhlásilo výběrové řízení pro námět nové stokoruny. Soutěž byla anonymní, mohl se jí tedy zúčastnil kterýkoliv občan a podmínky byly jasně dány – líc návrhu musel obsahovat budovatelský námět dělníků v osvobozeném státě budujícím socialismus, rubová strana potom Hradčany. SBČ nabízela za výhru v soutěži 5 tisíc korun, realizace vítězného návrhu měla být oceněna 10 tisíci korunami.
František Heřman, vojenský důstojník a amatérský výtvarník z Tábora, se pro soutěž rychle nadchnul. Návrhu nové stokoruny pod značkou „Táborita“ se intenzivně věnoval po večerech. Finální podoba bankovky přitom vznikala z několika nápadů, které autor postupně poskládal dohromady.
Předlohou pro družstevnici mu byla jeho vlastní manželka a místo snopu obilí ji skicoval s polštářem, který následně překreslil. Hutník je oproti tomu údajně postavou naprosto fiktivní. Obě postavy mají představovat mladou generaci hledící optimisticky s plnou životní silou do socialistické a komunistické budoucnosti Československa. Motiv bankovky doplňuje panorama průmyslového města s továrnou a reaktorem, ozubeným kolem a klasy. Zajímavostí je také symbol atomu na lícní straně bankovky pod hlavním textem vyjadřující budoucnost atomového věku. Takovéto vyobrazení se u bankovek objevilo úplně poprvé v historii. Reversní strana je přitom o něco poetičtější, vyobrazuje tradiční pohled na Hradčany z protějšího vltavského břehu znázorňující symbol současné a minulé státnosti.
V soutěži se nakonec sešlo 38 návrhů, které vyhodnocovala zvláštní porota Státní banky československé a Svazu výtvarných umělců. Hodnotitelé se na vítězném motivu nedokázali shodnout, proto přihlédli také k názorům veřejnosti – dělníků z několika závodů i návštěvníkům výstavy ve Státní bance československé. Čechoslováci se tak vyslovili ve prospěch Heřmanova jedinečného návrhu, první bankovky byly do oběhu uvolněny už v roce 1961. Za ne příliš vysokou odměnu pořídil pan Heřman svým dětem piano. Výhrou v soutěži se dostal do povědomí nejen celého Tábora. Často se tak stávalo, že si lidé přišli k autorovi domů nechat slavnou socialistickou stokorunu „Heřmanku“, jak se bankovce lidově přezdívá, podepsat.
Pan Heřman projevoval zájem o kresbu a malířství už jako školák, čas od času se účastnil různých soutěží, buď z vlastní iniciativy, nebo na vyzvání – hlavně v oblasti branné tématiky – pro armádu či Svazarm navrhl řadu odznaků, diplomy či plakáty, realizace se přitom dočkaly skoro všechny (např. pamětní odznak spojeneckého cvičení armád států Varšavské smlouvy „Štít 72“).
Jeho práce si cenili i v dalekém Japonsku, kde v důchodu vystavoval a prodával obrázky jezdců na koních. Mimo to často malovat také francouzské historické postavy. Soutěží o návrhy finálních podob bankovek se František Heřman zúčastnil za svůj život vícekrát (například pětisetkoruny a tisícikoruny), kultovní „stovka“ byla však jeho jediným úspěchem na tomto poli. Svaz výtvarných umělců k sobě umělce amatéra již nepustil.